Chceme dítě, ale… aneb Být či nebýt rodičem?

"Správný" čas

Brali jsme se s mým mužem ještě za studií z lásky a potřeby být spolu. Rodiči jsme se stali po šesti letech, když jsme usoudili, že už bylo dost času užít si cestování, nabýt prvních pracovních zkušeností a vylepšit bydlení. Vždy jsme ale věděli, že kdyby dítě přišlo, tak by bylo. Nicméně přivítali jsme, že se první dcera narodila až v době, kdy jsme si to vysloveně přáli. Plánovaně jsme měli i druhé dítě. Při třetím jsme prožili šok z nečekaného těhotenství, naštěstí se ale také ihned změnil v radost. Zjistili jsme, že velká rodina má převážně jen výhody, jsme šťastní a neměnili bychom nic. Je to ovšem naše soukromá zkušenost.

V okruhu přátel máme několik vrstevnických párů, které jsou stále bezdětné. Někdy vědomě (dítě prý není nic pro ně), jindy nechtěně (umělé oplodnění se opakovaně nezdařilo a na adopci si netroufají).

A pak jsou ještě takoví, kteří tvrdí, že dítě plánují, až nastane ten správný čas. Obvykle nic neříkáme, jde o citlivé téma. Víme, jak jsme sami kdysi nesnášeli, když někdo v našem případě vtipně vyjadřoval podiv nad tím, že tak dlouho po svatbě pořád nic, nebo dokonce radil, jak na to.

Přesto se v duchu divíme a ptáme: Na co, přátelé naši milí, vlastně čekáte? Čtyřicítka se vám blíží nebo ji máte za sebou, dobře bydlíte, pracujete, žijete. Jaký správný čas vyhlížíte?

Odklad na neurčito z důvodů společenských i osobních

K důvodům váhavého rodičovství patří asi nárůst poněkud protirodinné atmosféry. Mít děti dnes přináší ekonomické a profesní znevýhodnění. Také roztěkaná potřeba flexibility a nestabilita mezilidských vztahů rodičovství neprospívá. Kromě toho současná generace potenciálních rodičů vyrostla v době, v níž rozvedená nebo nefunkční manželství nebyla výjimkou, takže disharmonie rodinného života v dětství může sloužit jako odstrašující příklad. Rostoucí materiální nadbytek a důraz na individuální štěstí navíc podporuje potřebu rozvíjet sebe sama a uspokojovat především vlastní potřeby. Představa dlouhodobého omezení a sebezapření, které k péči o děti nerozlučně patří, neimponuje.

Zásadním příspěvkem do debaty je pochopitelně také dostupnost a účinnost antikoncepce. Ve jménu "zodpovědného plánování rodičovství", čekání na "dostatečné zajištění" a vyhlížení "osobní a partnerské zralosti" nakonec dochází k tomu, že "optimální situace" pro početí ne a ne přijít.

Váhání bez konce

"Víme, že jde jen o to rozhodnout se. Udělat ten jeden krok. Vysadit pilulky. Pořád si říkáme - příští měsíc. Už to trvá tři roky a pořád přichází něco, co se nám nakonec jeví důležitější. Žádné mateřské touhy mnou necloumají, vlastně mi nic nechybí - tak možná děcko ani nepotřebuju?" ptá se občas řečnicky jedna z mých známých a já mlčím.

"Už jsme uznali, že to takhle dál nejde," přiznává se jiná. "Přestali jsme s antikoncepcí a necháváme tomu volný průběh. Dokážeš mi vysvětlit, proč cítím něco jako úlevu, když po měsíci přece jen zase přijde menstruace? Už to trvá půl roku, a pomalu abych se začala nervovat, že něco není v pořádku. Bezdětná bych zůstat nechtěla," říká. Krčím rameny.

"Uvažuju o změně gynekologa", svěřuje se mi třetí kamarádka. "Naštval mě, protože se mě zeptal, kdy plánuju otěhotnět. Na co prý - když žiju v trvalém vztahu a dítě stejně jednou chci - ve svých pětatřiceti ještě čekám. Co je mu po tom?" "Možná nebyl dost taktní, ale řekla bych ti totéž," dovolím si poznamenat při vzájemném stupni důvěrnosti a znovu se neslyšně ptám, kdy je správná doba počít dítě. Odpověď překvapuje svou jednoduchostí: Kdykoliv, když jsme ochotni je přijmout a rozdělit se s ním o všechno, co máme.

Rodičovská PRO a PROTI

Při podobných úvahách nemohu nevzpomínat na laskavou tvář profesora Matějčka, na jehož přednášky jsem kdysi měla možnost docházet. Byl velkým zastáncem rodičovství. V posledních letech života se dosti trápil otázkami spojenými s vymíráním české populace a kudy chodil, tudy připomínal přínos dětí pro život dospělých. Zároveň nezastíral odvrácené stránky rodičovství. Vypracoval dokonce schéma chtěnosti a nechtěnosti dítěte z hlediska pěti základních psychologických potřeb, které jsou nezbytné pro pocit smysluplného naplněného života. Dovolím si je krátce připomenout:

Potřeba č. 1: Stimulace

Dítě je dramatický živel, přináší do života vzruch - není nouze o zábavu, ale ani o starosti nebo úzkosti. S dětmi se nikdy nenudíme, naplňují život, a to i ten manželský.

versus

Dítě brání stimulaci jinými podněty. Člověk je rodičovstvím vázán, nemůže užívat života jinde. V určitých fázích je péče o děti monotónní a nudná. Manželský život zatěžují.

Potřeba č. 2: Učení a seberozvoj

Dítě přináší rodičům poznatky a zkušenosti jinak nezískatelné. Umožňuje dospělému vnitřní růst i zrání k hluboké lidské moudrosti.

versus

Dítě brání získávání jiných poznatků a zkušeností. Uvazuje k mnoha "přízemním" starostem jako je vaření kašiček, úklid věčně rozházeného bytu či pomáhání se školními úkoly. Staráme-li se o děti, mnoho jiných věcí nám v životě uteče.

Potřeba č. 3: Životní jistota a citové vztahy

Děti přijímají lásku, a také ji vracejí. Máme-li děti a pečujeme-li o ně láskyplně a s moudrostí, máme někoho, s kým jsme svázáni hlubokým poutem. Až do pozdního stáří máme na koho myslet a bude o nás citově postaráno. Oboustranný vztah mezi rodiči a dětmi je významnou zárukou naší citové životní bezpečnosti.

versus

Děti naši potřebu bezpečnosti ohrožují. S nimi máme stále strach, že se jim něco stane, že budou zlobit, že v životě neuspějí. Mít děti znamená být zranitelný či vydíratelný právě v nich.

Potřeba č. 4: Identita a společenská hodnota

Mít děti a starat se o ně nás zhodnocuje. Netrpíme anonymitou, někam patříme, někdo nás potřebuje. Dobře vychovat a připravit pro život novou lidskou bytost představuje hodnotu, o níž nikdo nepochybuje.

versus

Pokračování článku najdete na stránkách pisatelky Evy Labusové