Devět tantrických pozic III.část

Ještě že mám sušenky a tabulku čokolády. Ve vagónu každou zastávku nabízejí indickou pakoru - smaženou zeleninu, mléko, čaj, banány a další ovoce. Pořád tam někdo chodí, něco nabízí, něco prohlašuje.

Jako třeba ten údajně zázračný muž, který hledá sponzora na své duchovní cesty. Je to zvláštní zkušenost. Tělo si zvykne na nový režim, mysl se odpojí. Člověk má pocit, že sní. Jakoby všechno byla zvláštní pohádka od Andersena. Je to změněný stav vědomí, prostě reakce duše a těla Evropanky, která se vzpamatovává z kulturního šoku. Cítím se sama a velmi ohrožená. Proto cvičím první asánu a odevzdávám se svému osudu. Znovu pociťuji, jak cvičení Mohendžodáro funguje. Najednou jsem klidná a zvědavá.

Varanásí, posvátné indické starobylé město, město, kde si přejí všichni umřít, město, kde se čeká na smrt. Ubytuji se s výhledem na řeku Gangu. Na druhé straně řeky je pouze prázdný břeh. Druhá strana řeky zastupuje břeh po smrti. Fascinovaně se dívám. Nevím na co, nevím proč, prostě se dívám na druhou stranu řeky. Po setmění si pronajímám loď, nechám se vozit po řece. Přijíždíme na hlavní ghát. Ghát je významné místo u řeky, takové shromaždiště. Probíhá zrovna Pudža, každodenní tradiční obřad. Mnoho světel, kouře, zvláštní gesta oddaných, zvonění, plno lidí, mnoho vůní. Jsem okouzlena. Propadám se do společného kulturního vření. Připadám si jako někdo, kdo tu byl před několika tisíci lety. Vhazuji zapálenou svíčku s rostlinným věnečkem do vody, pluje daleko. Je deset hodin, nechávám se zavést na podivné místo našeho setkání. Bojím se. Je to ghát, kde hoří věčný oheň. Je to spalovna mrtvých. Kolem lodí pluje nějaká kostra lidského těla. Průvodce mi vysvětluje, že některá těla se nepálí, například malé děti se pouští po řece Ganze. Přijíždíme ke břehu, vidím mnoho ohňů, zabalená mrtvá těla. Je jedenáct hodin, čas naší schůzky. Potkávám Ambu a několik cizích žen u největšího ohně. Tiše se pozdravujeme a tiskneme se k sobě. Pozorujeme jednotlivé ohně a skupinky mužů. U každého ohně jsou příbuzní jednoho mrtvého. Nikde nejsou vidět indické ženy. Mnoho pálených těl, mnoho ohňů a všude samí muži. Amba nám říká, že takhle se projevuje indická tradice. Že jsou role muže a ženy přísně rozděleny. Že jí samotné se to nelíbí, že by chtěla vyprovodit své blízké až k tomu poslednímu. Že to vnímá jako jeden ze způsobů nerovného stavu mezi mužem a ženou v Indii. Cizinky jsou na tomhle ghátu trpěny, ale indická žena by si to nedovolila. Porušila by nepsaný zákon. Cesta k hotelu je dobrodružná, nikde nejde elektrický proud. Motám se uličkami, přeskakuji ležící krávy a spící sadhui. Sadhuové jsou náboženští asketi, pomalovaní na obličeji pestrými barvami. Jedí to, co vyžebrají, uléhají k spánku kdekoliv, kde je napadne. Cítím se velice dobrodružně. Cítím se jako Indiana Jones v ženských sukních. Ráno se setkáváme u jednoho osamělého ghátu a cvičíme třetí asánu. Jmenuje se Šílený pohled do vesmíru. Chápu, proč Amba vybrala opuštěné místo. Protože křičíme hodně hlasitě, jakoukoliv emoci, kterou v sobě najdeme křičíme do vesmíru. Cítím, že křičím také včerejší zážitek. Tato asána se může cvičit beze zvuku jako cvičení, ale vykřičet své emoce do vesmíru je opravdu velká úleva. Vesmír je nekonečný, všechno přijímá. Cítím své opravdové ženské emoce. Zvykám si na naše povídání s Ambou. Asi je to i její způsob práce, kolektivně něco zacvičíme, prožijeme a potom si s každou z nás individuálně povídá. Cítím se přijata, cítím, že když něco prožiji, tak moje mysl je to schopna po každém sdílení přijmout.

"Cítím se jako žena, ale připadám si jako velmi špatná žena. Mám negativní emoce. Přece bych neměla mít negativní emoce. Je to se mnou hodně špatné?"

"Vůbec ne. Pamatuj si, neexistuje špatná nebo negativní emoce. Není ani dobrá a pozitivní emoce. Jsou jenom emoce, které jsme zpracovaly a které ne."

Co tím myslí, že jsme emoce zpracovali, copak jsou potravinový doplněk?

"Já se ale cítím velmi špatně, když své emoce projevuji," sdílím upřímně, až jsem z toho sama překvapena.

"To je naprosto normální. Musíš pochopit, že ženská vlastnost je pohlcovat. My ženy přirozeně absorbujeme všechno, co je kolem nás. Naše ženství, to je taková studna všech emocí, podobně jako děloha je studna všech infekcí. Do našeho těla a naší duše je vstřebáváno nejen vše čisté a krásné, ale i to, co je špinavé a bolestné."

"Proč tomu tak je? To je špatné."

"Ne, není. Jenom s tím musíme umět pracovat. Musíme čistit své duše, ozdravovat svá těla. Pak v nás zůstane jenom krása, zdraví. Budeme se cítit jako sjednocené ženy."

To se nás Evropanek určitě netýká.

"Kde se v nás berou ty nejistoty, nečistoty?"

"Podívej, v ženském těle jsou stopy všech válek, všech emocí. Ženy se musejí dívat, jak jim umírají muži ve válce, jak jsou děti nemocné a zmrzačené. To je nejhorší pro ženu, když trpí děti."

"Já jsem nic takového nezažila."

"Zažila. Je to v kolektivním nevědomí. Pokud to zažije třeba jenom jedna žena, všechny to zažíváme, jsem jeden celek."

Přesně to mně děsí, kolik toho vlastně s sebou vláčím.

"Připadám si najednou velmi špinavá. Při tomto rozhovoru ještě více."

Připadám si opravdu špinavá, jakoby všechna slova, která slyším, ve mně otevíraly něco hlubokého.

"Nejsi špinavá, jenom ti spadly klapky z očí."

"Já o to nestojím."

"Není už návratu, neboj se."

"Mám strach, že nezažiji něco pěkného v životě."

"Zažiješ, neboj se. Proto cvičíme třetí asánu. Vykřič šíleně své smutky do vesmíru, zbav se svých strachů a bolestí. Vesmír je přijme. Je to něco podobného, co znáš z Oshovy dynamické meditace. Tohle však působí jinak a je to jinak hluboké. Tomu procesu říkáme katarze."

"Nešlo by to bez těch katarzí?" žadoním.

"Bohužel, nešlo. Nezlob se na mě. Já jsem si nevymyslela tento svět. Jenom vnímám jaký je. Uvědom si, že to, co jsi, je hlavně výsledek tvého nevědomého života. Je to výsledek tvého každodenního sebepotlačování. Tu špínu tam máš dlouho a navíc ji máš ještě od svých rodičů a jejich rodičů."

Tenhle problém musí mít každý, proč ho řešíme zrovna teď?

"Proč jsem to dovolila? A proč o tom nevím?"

"To tvoje mysl všechno schovala do tvého těla a zamkla na několik západů. Tvá vlastní mysl tě chtěla chránit před bolestnou pravdou. Neměla jsi na sebe čas, a proto jsi zůstala nevědomá a nejistá, slabá. Tvoje děloha je špinavá, tvá ženská duše je špinavá. Říkám ti to hodně natvrdo, ale ty to potřebuješ slyšet. Třetí asána ti pomůže se postupně vyčistit."

"Je mi smutno."

"Mně bylo také smutno. Projdeš tím a bude dobře."

To si nejsem jista, už jsem pár akcí prošla a nejsem vůbec šťastnější.

Chodíme každé ráno a každý večer cvičit třetí asánu. Cítím, jak jsem byla naivní. Teprve teď vnímám něco jako dospělost a zodpovědnost za svůj život. Chci, aby mé budoucí děti netrpěly, aby vyšly z mého těla pokud možno nezasažené a čisté. V hlavě mi běží celý můj život, vciťuji se do svých rodičů. Poprvé po dlouhé době je chci vidět.

Večer nikdy neopomínám zajít si na slavnost pudžu a znovu ucítit ty vůně a vidět ty světla. Někdy se i nechávám namasírovat. Po deseti dnech práce s třetí asánou mám dojem, že už nemám odkud šíleně hledět do vesmíru. Emoce ve mně utichají, asána jakoby se sama ve mně uzavírá. Amba říká, že člověk má hodně vrstev, že každou vrstvu doprožívá postupně. Až budeme znát celé Mohendžodáro, tak to bude jiné. Každá asána je pouze částečka z celku. Každou asánou něco v sobě otevřeme, ale teprve celé Mohendžodáro přinese kontakt se sebou.

Čtvrtá pozice

Amba nás chce rozveselit, proto navštěvujeme opičí chrám, který je na začátku Varanásí. Než do něj dorazíme, tak navštěvujeme jiný chrám, kde můžeme zpívat starodávné mantry. Amba nám říká, že se jedná o jednu větev tantrické tradice. Muž a žena je symbolicky zastoupena v božském Šivovi a v božské Šakti. Tantru dělají pouze jako duchovní cvičení, modlí se k božským aspektům člověka. určitě to není málo, ale je to dobré více pro život mnichů než pro život vědomé, láskyplné a smyslné ženy. Žena, která chce žít plnohodnotný a světský život, mít rodinu, mít zdravý partnerský vztah, mít sexuální život, potřebuje něco jiného. Dokonce i tantrická kněžka, která chce léčit a pomáhat lidem, potřebuje opravdovou milostnou zkušenost. Dokud ve společnosti nebyly potlačovány ženské aspekty, do té doby byla vnímána tantra jako umění, které transformuje milostný život. Tantra je velebením života, sexualita je život.

Když to Amba říká, tak mám zase pocit, že být tantričkou znamená být děvkou, koketou a sexuální modelkou.

Nemůžeme na sexualitě ulpívat, ale nesmíme ji v sobě ani potlačovat. Žena je květina, která vykvete, je-li zalévána. Erotika ženy ji dělá barevnou a krásnou. Žena, která se vzdala sexuálního života, postrádá umění přijímat opačnou polaritu. Obvykle pak ztrácí ženské vlastnosti, je bezpohlavní, taková šedivá. Amba nám říká, že někdy bylo panenství podmínkou pro duchovní život ženy. Ale tento duchovní život byl často náhražkou za přirozenou sexualitu. Například nezdravá jasnozřivost. Energie se nemohla projevit v ženském těle, a proto nekontrolovatelně vířila v hlavě. Často takové adeptky zešílely. Amba říká, že potlačení ženského těla, potlačení ženských emocí, potlačení ženské sexuality, je pro ženu daleko nebezpečnější než pro muže. Existují dokonce náboženské skupiny, které záměrně potlačují a kontrolují emoce u lidí s cílem rozvinou nepřirozené schopnosti. Takový člověk umí třeba levitovat. Existuje tradiční historka o dvou žácích, kteří se dvanáct let učili u dvou odlišných mistrů. Jeden mistr učil opravdové poznání s přijetím svého těla a druhý učil své tělo potlačovat a vytvářet nadpřirozené schopnosti člověka. Když se po dvanácti letech potkali, vyšli si spolu na výlet podél řeky. Ten se zvláštními schopnostmi, přešel bosou nohou po vodě. Ten druhý si za dvě mince objednal převoz u převozníka. Vidíš, řekl tomu prvnímu, to je hodnota tvého dvanáctiletého studia a ukázal na dvě mince.

V dřívějších dobách bylo panenství možná důležité, protože se ženy chránily před pohlavními nemocemi. Dnes je důležité, aby žena nepotlačovala své potřeby. Žena přijme své tělo, rozšíří své vědomí do těla a získá novou duchovní hodnotu. Je to opravdová ženská cesta. Žena nebojuje se sebou, nebojuje se svojí přirozeností, nevytváří v sobě vnitřní konflikt.

Přicházíme do Opičího chrámu. Opičky mě velice baví, chovají se jako lidé. Ty gesta, výrazy v obličeji jsou velmi přirozené, jsou přirozené, i když se páří. Cítím, že to je opravdu to, co potřebujeme - přirozenost. Tu se můžeme naučit od opic. Další den cvičíme čtvrtou asánu Pohled do jóni. Je to přijetí své sexuality. Vzpomínám si na opičky v chrámu a ztrácím veškeré obavy. Je to pro mě lehká asána. Amba říká, že tato asána je pro nás jednoduchá, protože už máme průpravu v aktivních meditacích. Dlouhou dobu jsme cvičily Dynamickou meditaci a Kundalini. Amba má zkušenost s tím, že jinak tato asána trvá hodně dlouho. Znovu se vracíme k tématu potlačení sexuality. Amba zažila cvičení s jednou léčitelkou. Byla to žena, která rozuměla bylinám, dokonce viděla jejich energii, slyšela hlasy bylin. Kromě toho měla i jiná nepříjemná vidění. V životě však byla velmi nešťastná. Nikdo ji nechtěl jako partnerku, nikdo ji nechtěl jako milenku, nikdo ji nechtěl jako matku. Byla čím dál tím zapšklejší a arogantnější. Dokonce ztrácela zákazníky, žádný z nich se nechtěl nechat léčit a ani kupovat byliny. Pro tuto léčitelku bylo Mohendžodáro velmi těžké. Ale přeci jenom se podařilo přirozenosti obnovit. Dokonce i tato léčitelka po dvou letech cvičení obnovila svoji ženskost a dokonce si našla staršího partnera. Zároveň s tím ztratila léčitelské schopnosti. Život je vždy volba, je to něco za něco. Ale vždy je lepší vycházet ze své přirozenosti. Přirozenost je trvalá cesta.

SW.PREM AGNI
Vyšlo v Meduňce

Více informací na Tantra-joga pro ženy