Kolik dětí mít aneb Jak dětem pomoci stát se celými lidmi

Za pozornost ovšem stojí to, že ačkoliv na toto téma bylo již napsáno mnohé, neexistuje žádný jednoznačný model, žádný univerzální recept, který by se dal považovat za "správný". To, co se osvědčilo v jednom případě, může v druhém naprosto selhat. Možná by tedy nebylo od věci zkusit se na celou tuto záležitost podívat z úplně jiného konce.

Věřím, že každý rodič se snaží dát svým dětem to nejlepší, a jsem přesvědčena, že ty nejcennější dary, které můžou rodiče svému dítěti dát, jsou sebeúcta, sebedůvěra a soběstačnost. Při rozhodování, zda mít či nemít (další) dítě, by tedy neměla hrát roli jen touha po dítěti či ekonomická situace. Potenciální rodiče by měli především zvážit, zda bude vždy alespoň jeden dospělý člověk, který se bude dítěti plně věnovat. Děti totiž bezpodmínečně potřebují energii, aby se mohly vyvíjet. Aby se jim dobře dařilo, potřebují být v přítomnosti dospělých, kteří jim poskytují tělesnou, citovou a duševní podporu.

Dovolím si teď pro inspiraci citovat úryvek z mé oblíbené knihy Celestinské proroctví, kde hlavní hrdina narazí při svém putování za záhadným Rukopisem na Karlu, ženu, která vychovává svou pětiletou dceru Maretu tak, aby v budoucnu dokázala navazovat zdravé vztahy a vyhnula se závislosti na lidech:

"Jak bychom se měli dívat na děti?" zeptal jsem se.

"Měli bychom je vidět, jaké doopravdy jsou, jako konečné body evoluce, která nás vede dopředu. Ale aby se naučily vyvíjet, potřebují naši energii stále, nepodmíněně. Nejhorší věc, kterou můžeme dětem udělat, je připravovat je o energii tím, že je opravujeme. Tím v nich vytváříme ovládací dramata, jak už víš. Ale těmto naučeným manipulacím se můžeme vyhnout, pokud dospělí dávají dětem veškerou energii, kterou potřebují, bez ohledu na situaci. Proto by se děti měly vždycky účastnit rozhovorů, zvlášť rozhovorů o nich samých. A nikdy byste si neměli brát odpovědnost za víc dětí, než kolika se můžete věnovat."

"Rukopis tohle všechno říká?" zeptal jsem se.

"Ano, " řekla, "a klade na počet dětí velký důraz."

Byl jsem zmatený. "Proč je počet dětí, které člověk má, tak důležitý?"

Podívala se na mě na okamžik při řízení. "Protože každý dospělý se může soustředit jen na jedno dítě a věnovat pozornost jenom jednomu dítěti současně. Pokud je příliš mnoho dětí na počet dospělých, pak je to na dospělé moc a nejsou schopni dávat jim dost energie. Děti spolu začnou soutěžit o čas dospělého."

"Sourozenecká rivalita, " řekl jsem.

"Ano, ale Rukopis říká, že tento problém je důležitější, než si lidé myslí. Dospělí často idealizují myšlenku velkých rodin a dětí vyrůstajících společně. Ale děti by se měly učit o světě od dospělých, ne od jiných dětí. V příliš mnoha kulturách se dětí sdružují do tlup. Rukopis říká, že lidé pomalu pochopí, že by neměli přivádět na svět děti, pokud neexistuje aspoň jeden dospělý, odhodlaný soustředit plnou pozornost a všechen čas na každé dítě."

"Ale počkat," řekl jsem. "V mnoha situacích musí oba rodiče pracovat, aby přežili. To jim upírá právo mít děti."

"Ne nutně," odpověděla. "Rukopis říká, že lidé se naučí rozšířit své rodiny za pokrevní svazky. Takže může existovat někdo jiný, kdo poskytne dítěti pozornost jednoho k jednomu. Všechna energie nemusí přicházet jenom od rodičů. Ve skutečnosti je lepší, pokud to tak není. Ale ať se stará o děti kdokoli, musí jim poskytovat energii jednoho k jednomu."

"Ano, " řekl jsem, " ty to děláš dobře. Mareta určitě působí vyvinutě na svůj věk."

Karla se zamračila a řekla: "Neříkej to mně, řekni to jí."

"Ach, ano." Podíval jsem se na dítě. "Chováš se velice dospěle, Mareto."

Podívala se plaše stranou a za okamžik řekla: Děkuju." Karla ji vřele objala.

Karla se na mě pyšně podívala. "Poslední dva roky jsem se snažila chovat k Maretě podle instrukcí Rukopisu, viď, Mareto?"

Dítě se usmálo a přikývlo.

"Snažila jsem se dávat jí energii a vždycky jí říkat pravdu o každé situaci jazykem, kterému by rozuměla. Když mně kladla otázky, které malé děti obvykle pokládají, brala jsem je velice vážně a vyhýbala jsem se pokušení dát jí vymyšlené, nepravdivé odpovědi, které slouží jen k zábavě dospělých."

Usmál jsem se. "Myslíš nepravdy, jako že čápi nosí miminka, a takové věci?"

"Ano, ale tahle kulturní vyjádření nejsou tak špatná. Děti si to rychle domyslí, protože to zůstává stejné. Horší jsou překroucení, vytvořená dospělými na místě, protože se chtějí trošku pobavit a protože jsou přesvědčeni, že pravda je příliš složitá, než aby jí dítě porozumělo. Ale to není správné: pravda může být vždycky vyjádřena na úrovni porozumění dítěte Jen to chce trošku přemýšlet:"

"Co říká Rukopis o tomto tématu?"

"Říká, že bychom vždycky měli najít způsob, jak říct dítěti pravdu."

Tahle myšlenka ve mě částečně vyvolala odpor. Vždycky se mi líbilo žertovat s dětmi.

"Copak děti nepochopí, že dospělí si jen hrají? řekl jsem. "Tohleto vypadá, že to způsobí, že dospějí příliš rychle a že přijdou o něco z dětské legrace."

Podívala se na mě přísně. "Mareta má spoustu legrace. Honíme se, válíme se a hrajeme všechny dětské hry s fantazií. Rozdíl je v tom, že když si vymýšlíme, ví to."

Přikývl jsem. Samozřejmě měla pravdu.

"Mareta vypadá sebejistě, " pokračovala Karla, "protože jsem jí byla k dispozici. Dala jsem jí pozornost jednoho k jednomu, když ji potřebovala. A když jsem uý ní nebyla já, byla u ní sestra, která bydlí vedle. Vždycky měla nějakého dospělého, aby zodpověděl na její otázky, a protože měla tuto upřímnou pozornost, nikdy neměla potřebu chovat se tak, aby na sebe upozornila. Vždycky měla dost energie, a proto učinila závěr, že jí bude mít dost i dál, a tím dokáže daleko lépe pochopit přesun od získávání energie od dospělých k získávání energie z vesmíru."



Myslím, že tento úryvek, byť je to pouze citace z knihy, která nepatří mezi odborné publikace o výchově dětí, rozhodně stojí za zamyšlení. Moje zkušenosti z učitelské praxe a mé vlastní rodičovské zkušenosti totiž jen potvrzují to, co je výše uvedeno. Bohužel dnes je často styk dětí s rodiči omezen jen na zlomek dne a tento čas je většinou věnován ukládání úkolů nebo negativnímu a odsuzujícímu dialogu ("Kde jsi byl?" "Proč neděláš domácí úkoly?" "Ukliď si ty věci.") V mnoha případech děti necítí bezpodmínečnou lásku a musí soutěžit o pozornost svých ustaraných rodičů.

Myslím si, že klesající porodnost vůbec není negativní jev. Naopak. Planeta je stejně přelidněná. A jsem toho názoru, že je lepší mít méně dětí, ale vychovaných s láskou a pozorností, kterou si zasluhují.

A proto...


Co můžete udělat pro (své) děti:

Buďte s nimi, když vás potřebují. Naplánujte si jen tolik dětí, kolika se můžete individuálně věnovat.
Jednejte s nimi jako s duchovními tvory, kteří mají splnit nějaké poslání. Můžete je připravit na život, ale nemůžete řídit jejich osud.
Jednejte s nimi s úctou.
Uvědomte si, že děti mají právo vědět pravdu.
Trvejte na některých věcech, které jsou v jejich zájmu.
Dejte jim jasně najevo, jaké máte názory.
Sdílejte s dětmi svůj vlastní duchovní proces do té míry, do jaké to odpovídá jejich věku ("Maminka teď potřebuje čtvrt hodiny klidu. Potřebuji sedět s očima zavřenýma a v klidu přemýšlet.")
Vysvětlete jim, proč činíte určitá rozhodnutí, takovým způsobem, aby tomu rozuměly.
Nebraňte se jejich pojetí reality a buďte ochotni učit se od nich.
Diskutujte s nimi o rodinných otázkách a problémech. Když si je necháváte pro sebe, dítě se nedoví, co se děje a o ničem se nepoučí.
Dávejte dětem takové úkoly, které mají smysl. Nedělejte všechno za ně.. Výzkumy ukazují, že děti, které se považují za schopné vykonávat důležité úkoly, se vyvíjejí rychleji a jsou zdravější.
Nezachraňujte je příliš rychle. Dejte jim možnost, aby se poučily ze svých chyb, ale nedělejte z nich hlupáky. Povzbuďte je, aby se ptaly, co se stalo, jak se cítily a co se naučily. Zeptejte se jich, co by příště udělaly jinak. Zdržte se kritických poznámek a neberte jim energii. Vysvětlete jim, že občasná rizika a neúspěchy jsou součástí života. Zkušenost je často lepším učitelem, než autoritářské vysvětlení rodičů.
Pamatujte si, že se mohou vyvíjet jedině v přátelském prostředí. Zesměšňování, ponižování ani tělesné tresty nejsou vhodným způsobem rodičovské výchovy.
Buďte ochotni vyslechnout jejich stanovisko. Buďte dobrými posluchači a nepředpokládejte, že víte, o čem mluví.
Povzbuzujte jejich smysl pro humor, ale nemějte je k tomu, aby zesměšňovaly druhé.
Často je chvalte a povzbuzujte.
Nezapomínejte, že vaše děti budou odrážet vaše chování, a všímejte si, zda vás jejich chování nemůže upozornit na něco, co byste měli vědět o sobě samých.
Nejlepší způsob, jak podporovat děti, je vyslechnout je, brát je vážně a přiznat jim jejich jejich osobní hodnoty.
Možná, že toto všechno už dávno víte, že je to pro vás naprostou samozřejmostí a že takto ke svým dětem přistupujete..., ale já osobně si to potřebuji čas od času připomenout.

Silná žena


(Použité zdroje: J. Redfield - Celestinské proroctví, J. Redfield a C. Adrienne - Celestinské proroctví. Pracovní kniha)