Kořeny a přínos domácího vzdělávání

Domácí vzdělávání je u nás poměrně novým fenoménem, ve Spojených státech a většině zemí západní Evropy však má už více než dvacetiletou tradici. Za tu dobu se podařilo shromáždit určité odborné zkušenosti, které nám dovolují tuto formu vzdělávání blíže zhodnotit.


Kořeny má domácí vzdělávání ve Spojených státech, kde se formovalo jako reakce na krizi školství v šedesátých a sedmdesátých letech. Po letech právních bojů dosáhli jeho zastánci toho, že domácí vzdělávání je dnes legální ve všech amerických státech. Také v západní Evropě je povoleno prakticky ve všech zemích.

Zajímavé jsou údaje o počtu dětí začleněných do domácího vzdělávání – ve Spojených státech, kde probíhá už dvacet let, se jedná asi o jedno procento všech dětí školního věku; v Rakousku je to 0,04 % dětí školního věku (údaj z roku 1995), ve Švýcarsku 0,005 % dětí (údaj z roku 1991). Tyto údaje poměrně přesvědčivě vyvracejí občasné poplašné informace v našem tisku, které označují domácí vzdělávání za nebezpečné pro školy z hlediska odlivu žáků a hovoří o rychlém nárůstu počtu dětí v domácím vzdělávání. Vzhledem k výše uvedenému je jasné, že tato forma vzdělávání bude co do počtu žáků vždy spíše okrajovým, minoritním fenoménem a že školy nemají důvod se jí obávat jako vážné konkurence.

U nás je domácí vzdělávání povoleno formou pětiletého „pokusného ověřování“, které začalo ve školním roce 1998/99. V současnosti ho zajišťují tři školy: v Praze, v Liberci a v Ostravě. Každá zvolila trochu jiný způsob jeho organizace, všechny ale mají povinnost nejméně dvakrát ročně zhodnotit výsledky domácího vzdělávání u všech žáků.


Ideologické a pedagogické motivy

Všimněme si, jaká témata bývají v souvislosti s domácím vzděláváním nejčastěji předmětem diskusí. Je to jednak motivace rodičů pro domácí vzdělávání, způsob učení v domácím vzdělávání a konečně způsobu socializace v domácím vzdělávání. Informace, ze kterých v dalším výkladu těchto otázek vycházím, pramení z výzkumů provedených v osmdesátých a devadesátých letech ve Spojených státech a Velké Británii a z malého výzkumu šesti doma vzdělávajících rodin uskutečněného v minulém roce v České republice.

Jaké jsou tedy nejčastější motivy, které vedou rodiče k tomu, že pro své dítě zvolí domácí vzdělávání? Jejich společným kořenem je v naprosté většině případů nespokojenost se stávající podobou školy. Tento zážitek nespokojenosti se školou si rodiče buď nesou ze svého vlastního dětství nebo se s ním setkávají až při školní docházce svých dětí.

V zásadě byly rozlišeny dvě hlavní skupiny motivů – motivy ideologické a motivy pedagogické. Rodiče, kteří jsou motivováni především ideologickými motivy, mívají pevné náboženské přesvědčení či životní filosofii lišící se mnohdy od převládajícího společenského trendu. Pro domácí vzdělávání se rozhodují hlavně proto, že je pro ně velmi důležité předat tyto své názory a hodnoty dětem. Obávají se, že by se jim to nemuselo podařit, kdyby dítě bylo každodenně ve škole ovlivňováno jinými systémy hodnot. Podstatná role náboženských motivů byla ovšem prokázána jen ve Spojených státech, v Evropě tvoří tato skupina rodičů menšinu.

Často jsou rodiče také nespokojeni s výchovným prostředím, se sociální atmosférou, která panuje ve škole. Při argumentaci pak tato skupina zdůrazňuje především motivy pedagogické, nemá ani tak výhrady k ideologickému obsahu učiva jako spíše ke způsobu, kterým je toto učivo předáváno. Tito rodiče vytýkají škole zejména nedostatek individuálního přístupu a nepřirozenost učení založeného hlavně na memorování faktů, kterým děti nerozumějí a neumějí je ani použít v praxi.