Nezáviď sousedce :-)

29. května 2009, 09:38, Rodičem.cz
My lidi jsme zvláštní druh. Většinou si neuvědomujeme co zrovna žijeme, máme a prožíváme až když to vlastně nemáme. Když máme malé děti tak toužíme, aby už vyrostly nebo alespoň povyrostly, ať si zas můžeme užívat dospěláckých aktivit („jako zamlada“ :-)). Když děcka odrostou, tak zase většinou se smutkem a zvláštní prázdnotou někde v srdci vzpomínáme na ty krásný časy, když byly ten náš Pepíček s Aničkou malí a roztomilýma ručkama se po nás sápaly....hmmmm.
Někdy s trochou povzdechnutí sleduji naši sousedku, která si před odpolední směnou a po příchodu z práce užívá pohodičku na terase, kafíčko, noviny. Sem tam zaleje své krásné surfínky na parapetu a vegetí si. Mrknu na ní očkem závistivým (i když přejícím) unaveným po nevyspané noci, v jedné ruce koš s prádlem a na druhé ruce mladší děťátko. To starší po mě kdesi z houpačky huláká: “...no tak, mami, poď mě houpat, no dělej...“ Jak ráda bych se chvilku vyvalila do křesílka aniž by se po mě některé z dětí nesápalo, jak ráda bych řešila „jen“ mšice na muškátech a jestli mi ta tůjka neroste nějak nakřivo...och. Nechala své unavené tělo a psychiku odpočinout, ale zatím to nejde. Dvě malinké děti si žádají své :-)

A tak si občas kacířsky vzdychnu, že ta sousedka se má, že už má obě holky na vdávání, práci jistou, chlap klidnej, domeček krásnej a zatracený surfínky nádherně rozkvetlý. Trávník posekanej a okna umytý. Ale pak si řeknu, jaký pohled se asi naskýtá jí? Jestli vidí mě jako unavenou ženskou se dvěma svištěma na zádech sotva se plahočící po neupravené zahrádce nebo třeba jen utahanou, ale šťastnou mámu, která má celé dětství svých krásných dětí před sebou. Třeba i ona kouskem duše závidí. Třeba to, že už své milované děti neukládá ke spánku a nevidí už jejich blažený spící výraz. Že neví, kde holky jsou a kdy přijdou dom...že už jim třeba tolik nerozumí jak dřív a neumí číst z jejich tvářiček tak jako já čtu z těch mých milovaných. Že už je nerozesmívá a neutírá slzičky a že ty nádherné časy šťastného MÁMA už jsou dávno pryč a nikdy se nevrátí. Kdo ví. Snažím se nejenom přežít, ale i prožít někdy těžké, ale většinou radostné důležité mateřské momenty. Snažím se radovat z toho, co je teď a tady, z přítomosti, která jediná platí a má význam. Právě si tvořím budoucnost a každý den s mými dětmi je vzácný a neopakovatelný. Kéž se jednou spokojeně rozvalím v křesílku, pohlédnu zpět a budu upřímně šťastná, že jsem ty úžasné chvíle, dny a roky s dětmi skutečně prožila a byla si vědoma toho, co mám :-)

Vaše občasníková Žena
 


Poslat známému e-mailem upozorněníUpozornit známéhoVerze pro tiskTisknoutNahoruNahoru

Názory k článku

Tento článek dosud nikdo neokomentoval, přidejte svůj názor.