Nikdy nic nekončí

Bojíme se rozchodů, jako konce něčeho, ale nevidíme, že to je i začátek mnohdy i něčeho hlubšího... Třeba přátelství... Neztratíme přece nikoho... Jen vztah změní formu. A myslím si, že mnohdy se oběma uleví, že pokud něco cítí jeden, že něco není v pořádku, cítí to i ten druhý nějak... Jen se bojí víc, než my něco s tím udělat... Bojíme se definitivna, konce, ale nemáme proč. Nikdo.
Naopak si myslím, že bát bychom se měli zůstávat někde, kde to není to, co vnitřně chceme. Protože když se ani jeden nedokážeme rozhodnout, tak stagnujeme. Není cesty nikam a můžeme zůstat viset, místo toho, abychom šli dál... A jsme vnitřně zoufalí a bez energie.
Upřímností sama k sobě a potom k druhému, může nastat komunikace, která nastartuje změnu. Změnu, která povede někam z té sitace, změnu, která transformuje, učí a posunuje dál na cestě... Nic nekončí a nic není definitivní.
Už jen ta upřímnost je cesta, partnerství se může změnit v přátelství a nikde není psáno, že časem opět v lásku...
Ale změna potřebuje impuls. Rozhodnout se. Mluvit. Nezřídka kdy se uleví i druhému, když se upřímností bariéra prorazí...
A milovat druhého můžeme dál v jakékoli formě vztahu.

Co si o tom myslíte vy?