Paulo Coelho

O knížce Záhir
Známý spisovatel a válečná zpravodajka, oba úspěšní ve své profesi, žijí v Paříži v nekonvenčním manželství. Jednoho dne žena zmizí. Šlo o vraždu, únos, útěk? Spisovatel je odhodlán ji - svůj „Záhir“ (pojem známý z islámského světa, který označuje věc nebo bytost, na něž nelze zapomenout) najít. Jeho pátrání jej zavede do nejvzdálenějších končin světa, ale zároveň i do vlastního nitra. Paulo Coelho ve svém novém románu zkoumá, co dnes znamená pro muže a ženu společný život a jak nerezignovat na riziko a dobrodružné hledání „osobního příběhu“.

Ukázka z knihy:
Zatímco jsem bojoval, viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říct „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, zdání luxusu, zdání zdání luxusu. Otroky života, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší. A tak uplývaly jejich pořád stejné dny a noci, za nichž dobrodružství bylo slovem v knize nebo obrazem ve stále puštěné televizi, a jakmile se před nimi otevřely nějaké dveře, říkali:
„To mě nezajímá, nechce se mi.“
Jak mohli vědět, jestli se jim chce, nebo nechce, když to nikdy nezkusili? Bylo však zbytečné se ptát; ve skutečnosti se báli jakékoli změny, která by otřásla světem, na nějž si zvykli.
Inspektor řekl, že jsem svobodný. Svobodný jsem nyní a svobodný jsem byl ve vězení, protože svobody si na tomhle světě stále vážím ze všeho nejvíc. Vedlo to samozřejmě k tomu, že jsem pil víno, jež mi nechutnalo, dělal věci, které jsem dělat neměl a které už nebudu opakovat, že jsem utržil mnohé šrámy na těle i na duchu, zranil pár lidí – jimž jsem se nakonec omluvil, a to v době, kdy jsem pochopil, že mohu dělat vše, jen nesmím nutit druhého člověka, aby mě následoval v mém šílenství, v žízni po životě. Nelituji okamžiků utrpení, snáším své jizvy, jako by to byly medaile, vím, že za svobodu se platí draze, stejně draze jako za otroctví; jediný rozdíl je v tom, že člověk platí rád a s úsměvem, i když je to úsměv v slzách.