Příběhy maminek: Můj porod s dulou

Taková je zkušenost jedné z maminek, které rodily s dulou. O svých pocitech a porodech s dulou vypráví i další tři ženy.

Ivana: Když mi nesloužily nohy, krmila mě cukrem„To, že budu rodit s dulou, mi bylo jasné už dlouho před porodem. Po prvním setkání s ní mi zaplesalo srdce, protože jsme si hned padly do oka. Od té chvíle jsem neměla z porodu a z lidí v nemocnici strach. Díky mé dule Janině jsem byla klidnější. Jana mi pomáhala i cestou do porodnice v Kadani, kde jsem rodila. Masírovala mi v autě záda, protože jsem měla hned od začátku křížové bolesti. V průběhu porodu byla Jana u mě, nemyslím jen tělem, ale i duší, a i když jsem si myslela, že už ,to' nezvládnu a nenáviděla jsem celý svět kolem, byla při mně a podporovala mě. Když mi nesloužily nohy, krmila mě hroznovým cukrem.
Kolik porod s dulou stojí? Na co všechno si musíte dát pozor? To všechno se dozvíte v článku Bojíte se porodu? Dula vám pomůže!

Nedovedu si bez ní porod představit. Ba ne, dovedu, musela bych to stejně zvládnout, ale jsem šťastná, že jsem nemusela. Porodem ale Janina podpora nekončila. Z porodnice jsem jí volala, jednou dokonce někdy ve tři ráno, protože mi zatvrdla prsa. Po návratu domů jsem Janě volala téměř denně. Nikoho jiného jsem se nemohla zeptat na tolik nových věcí, které mne čekaly. Jeden příklad za všechny. Dva dny po návratu z porodnice domů jsme byly s malou u jedné dětské lékařky na kontrole, a ta mi okamžitě doporučila umělou stravu, protože malá nepřibrala na váze. Navíc prý je žlutá, protože je unavená. Já údajně nemám mléko a ona se dost unaví sáním. Když jsem od lékařky odcházela, měla jsem slzy na krajíčku. Naštěstí, Jana mě podporovala v předsevzetí kojit, kojit a kojit. Umělou výživu nikoliv! A povedlo se. Malá začala hned přibírat,“ vypráví Ivana Kantnerová z Chebu a dodává, že kdyby prý náhodou měla rodit podruhé, tak jedině s dulou Janou Hoňkovou.

Ivana si porod bez duly nedokáže představitfoto: archiv autorkyDrahomíra: Dokázala přečíst mé pocity dřív než já„Své první těhotenství jsem vůbec neplánovala. Protože jsem se do té doby nezajímala o cokoliv, co s mateřstvím souvisí, honem jsem vzpomínala na řadu svých kamarádek, které už děti měly. Čím víc jsem ale slyšela příběhů, tím víc ve mně rostla panika a strach z vlastního porodu. Chodila jsem k doktorce, která na mě měla vždy půl hodinu času, nicméně ani to nepřinášelo klid. Až jsem se vydala na setkání s jednou svou zkušenou kamarádkou a od té chvíle i mou dulou. Setkání s ní bylo, jako by mě v mé úměrně s bříškem rostoucí panice a strachu někdo vzal pevně a láskyplně za ruku. Takže bylo naprosto jasné, že tato žena bude ,u toho'. Výborné také bylo, protože jsme chtěli být u porodu oba, já i můj partner, dnes manžel, že dula velmi dobře pracovala i s ním. Na svůj první porod, který jsem nakonec vnímala pozitivně a radostně, vzpomínám velmi ráda. Život šel dál, a když jsem po čase zjistila, že jsem znovu těhotná, nebylo pochyb o tom, že dulu pozveme i na podruhé,“ uzavírá svůj příběh Drahomíra Tvrdíková, kterou její dula ovlivnila natolik, že se jí poté stala taky.

Vendula s duloufoto: archiv autorkyVendula: Měla jsem pocit, že mám dalšího spojence„Moje těhotenství probíhalo bez komplikací a já se pomalu začala připravovat na porod. Sehnala jsem si literaturu o porodech a také jsem navštívila předporodní kurz v Čáslavi. Bohužel jen jednou, protože názory na porod vrchní sestry porodnice se velice lišily od mých. Přes internet jsem se dozvěděla o možnosti doprovodu duly k porodu. Před porodem jsme se sešly celkem třikrát, z toho jednou i s mým manželem. Nastal den D a v ranních hodinách jsem zjistila, že mi po nohou odtéká voda. Okamžitě jsem volala dule a situaci s ní konzultovala. Pro svůj porod jsem si vybrala porodnici v Havlíčkově Brodě. Po příjezdu do porodnice mě vyšetřili, ale poslali zpět domů s tím, že jde jen o poslíčky, ať si dám sprchu. S dulou jsme se dohodly, že budeme stále v kontaktu a budu ji informovat, co se děje. Ona totiž byla podle mého popisu situace přesvědčená, že porod již začal. Doma jsem si opravdu dala sprchu, ale kontrakce stále pokračovaly. Asi v půl čtvrté ráno byly kontrakce po 3 minutách, a tak jsme po dohodě s dulou vyrazili opět do porodnice. Tam mě napojili na monitor a já čekala, až dorazí moje dula. Čekání mi přišlo jako celá věčnost. Když pak ale dorazila, měla jsem pocit, že už na to s manželem nejsme sami, a že mám dalšího ,spojence'. Nakonec jsem porodila na posteli, vkleče, opřená o míč. Z jedné strany dula, z druhé manžel. Dula mi během druhé fáze porodní vysvětlovala, co se děje, a neustále mě povzbuzovala. Přenášela na mě svůj klid,“ vzpomíná Vendula.

Zuzčina dula Olgafoto: archiv autorkyZuzka: Už při prvním setkání jsem věděla, že je to ona„Jako osamělá budoucí matka jsem každý den přemýšlela, koho si vezmu k porodu. Vybírala jsem mezi mamkou a přáteli, ale nakonec jsem zjistila, že mi nikdo neslíbí, že bude mít v daný čas volno. Napadla mě dula. Věděla jsem, že o porodu bude vědět všechno a bude mi nápomocná. Už stačilo jen najít tu, která bude mému srdci blízká. A takovou osobu jsem našla. Už při prvním setkání jsem věděla, že ona je ta pravá. Vše probíhalo podle mých představ, na porodním sále jsem se díky ní cítila bezpečně. Bezprostředně po porodu mi přiložila mého chlapečka k prsu, aby sál, neboť jsem neměla žádné zkušenosti s kojením. Bohužel, porodnice nám neumožnila, aby se mnou strávila ještě nějaký čas na oddělení šestinedělí. Přesto jsem její služby využila i po návratu domů. Pomohla mi s péčí o miminko, upravila mi techniku kojení, které jsem se v porodnici nenaučila, a pečovala o mě při zánětu prsa. Teď vím, že až budu příště čekat miminko, že si budu přát, aby mne opět doprovázela," říká spokojená maminka Zuzka z Prahy, která rodila v Podolí.

Jak svoji práci vidí dula Olga Krajíčková?
„Původním povoláním jsem účetní a stále jí jsem, ale od dětství jsem si přála být sestřičkou v porodnici. Lékař mi bohužel kvůli ekzému zakázal jít na zdravotní školu, ale to mě neodradilo. Jednou mě nadchl jeden článek v novinách, který pojednával o dulách. Věděla jsem v tu chvíli, že je to přesně ono, co chci dělat. Poslala jsem přihlášku, motivační dopis a byla pozvána na konkurz. V tu dobu jsem sice zjistila, že jsem těhotná, ale přesto mě vybrali. Takže mé začátky byly velmi pozvolné, ale aktivně se práci duly věnuji poslední dva roky. Porodů tedy mám zatím jen 17, ale dulí práce není jen o tom. Navíc to není jako v porodnici, kde porodní asistentka za službu odrodí tři ženy. Já mám některé v péči od prvního měsíce těhotenství a rozloučíme se až po šestinedělí, takže jsme v kontaktu a pracujeme spolu 10 měsíců. Hodně připravuji manželské páry k porodu a nyní se věnuji i laktačnímu poradenství. K dnešnímu dni jsem měla v péči asi 60 žen. Jsou samozřejmě ,staré' duly, které aktivně pracují již 10 let a mají na kontě kolem 50 až 100 porodů. Ale těch opravdu moc není. Navíc maminky většinou ani nezajímá, kolik mám za sebou porodů. Některé dokonce dají přednost začínající dule, protože věří, to s nimi bude prožívat víc, než zkušená ostřílená dula.
Práce duly není snadná, musíte být stále ve střehu, a když držíte pohotovost k porodu, tak musíte být stále připravená odkudkoliv odjet. Tedy i z rodinného výletu, rodinné oslavy nebo v noci (což je nejčastější). Pak spoléháte na manžela, že vše okolo dětí obstará on, včetně jídla, školy a kroužků, protože vy netušíte, za kolik hodin se vrátíte. Můj nejkratší porod byl tak rychlý, že jsem pomalu nestačila ani dojet, ale nejdelší trval tři dny! Dulu dělám hlavně proto, že mi tahle práce přináší velké množství energie a obohacení. Práce s těhulkami je nádherná, a když se nakonec vše podaří a vy jste opět u zrození nového života, je to nepopsatelný pocit. Takže jedu domů po 10hodinovém porodu, kdy jsem v noci vůbec nespala ani nejedla, a cítím se nádherně a plná síly. Za to maminkám vždy poděkuji.