Soucit se zvířaty - o čem to je?

Betynka v koutě pokoje vypadá jako mokrý chumlíček rozvibrovaný děsem… Kňourá ale jen maličko, tichounce, sotva slyšitelně…Ví, že nahlas nesmí. Ví, že musí být v koutě na hadru a necapat moc kolem.Ví, že nesmí štěkat. Ví,že se nesmí počurat, i kdyby jí prasklo bříško. Ví, že když to nevydrží, nedostane nažrat a napít možná taky ne. Voda v misce je teplá a špinavá a brzy vyschne. Když si páníček nevzpomene, vyschne určitě. Za normálních okolností by Betynka byla  trpasličí pudlička načesaná jako bílé světýlko. Protože okolnosti jsou, jaké jsou, Betynka je šedý zcuckaný chumel s přilepenými bobky na zadečku, suchým horkým čumáčkem a brečícíma očima. Byla vánoční dárek krásné slečně. Skončila u dárce, který na ni nemá čas a až večer otevře dveře a nakopne Betynku, aby se šla někam na pavlač vyčurat, Betynka už ten kopanec nezvládne a počurá se na prahu…A dostane další. Vyběhne ven a kdyby rozuměla lidským slovům, uslyšela by, že je smradlavá špinavá pochcaná čuba…

Slepice nemá jméno. Žádná Cajda nebo Trajda. Říkejme jí slepice X. Je mezi dalšími slepicemi A – Z v kĂłjích, nebo jak se ty drátěné ohrady jmenují, aby nesla. Tedy – nosnice X. Dokud nosnice X produkuje vejce, dostává před zobák do korýtka něco nasypaného a ve vedlejší rýze koryta má vodu. Aby se dostala potravě a k vodě, musí prostrčit krk mezi dráty. Prostrkává ho často, protože zobat a pít se musí, zejména když se má snášet. Protože ho prostrkává často, drát odere peří z krku.  Slepice X je holokrká.  Prostrkává, zobe, pije, snáší. Prostrkává, zobe, pije, snáší. Prostrkává, zobe, pije, snáší. Když přestane, je vyndána z kĂłje a brzy  zlikvidována. Člověk, který ji z kĂłje vyprošťuje, si všimne, že drát z podlážky je ve slepičím pařátku zaklíněn tak pevně, že ho skoro nejde odtrhnout. Musí vyvinout sílu, aby slepici X vyrval od podlážky. „Hele,“ řekne člověk ke druhému člověku,“ tý slepici přirostly hnáty k podlaze!“

Velrybí matka má mládě. Plují mořem jako velký tlustý modrý anděl a andělátko. Na tu obrovskou masu, jakou jsou, mají až taneční pohyby. Člověk, který to pochopí, natočí o nich film. Natočí film o tančících modrých andělech modrých moří, kteří jeden ze svých tanců zbarví doruda. Do vod se nezřítí slunce ani ohnivá kometa, jen dobrý střelec velrybářské lodi  tu modrou andělici zabije. Modré velrybí andělátko ne…to tam zůstane. Ale třeba bude mít štěstí, třeba zahyne někde na pokraji špinavého moře, plného lidských odpadků, třeba mu nebude dlouho teskno po matce…

Člověk, který to pochopí, natočí film a ukáže ho lidem. Podívejte se na svou lidskost, na svůj vznešený rozum, který dovolí ničit, co by vám pomohlo líp žít…

Člověk, který to pochopí…O to jde!
Vánoční čas dává každoroční šanci lidem, aby si naslouchali, tedy i k tomu, aby se uslyšeli. Podají si ruce, políbí se, obdarují se, povečeří u jednoho stolu. Což o to, po svátcích se třeba rozejdou, vynadají si, pomluví se, možná i zradí. Po svátcích je nesvátečně. Po svátcích nastává takzvaná normální situace. Koneckonců, je na lidech, jak spolu vyjdou. Jak chápou svátky a jak si představují normální situace. Mohou to přijmout – nebo se tomu bránit. Mohou být spolu – nebo se rozejít. Mohou toho docela dost. Jsou lidmi v lidském světě – ať už to zní humanisticky nadějně nebo docela opačně.

Ale co ty živé bytosti, které člověk k sobě připoutal – pro jejich užitek, některé dokonce jen pro jejich krásu pro lidské oko, třeba i zábavnost, zvláštnost, atraktivitu… nebo jak to člověk pojmenuje… Co ty živé bytosti, které pojmenoval: ZVíŘATA? A když chce zvlášť zdůraznit krutost a bezohlednost člověka, říká o něm, že se chová jako zvíře.

Co tedy tyto živé bytosti, které jsme my, lidé, učinili závislé na nás, protože jsou chovná, užitková, kožešinová, pokusná a kdovíjaká ještě, protože nám  dávají  potravu, oděv, zábavu, společnost, pomáhají  zkoumat nemoci a léky proti nim a kdovíco ještě…?

Alena Heinová
prosinec 2004