Umělé přerušení těhotenství

Na ultrazvuku ve 13. týdnu se lékaři nelíbilo šíjové projasnění (embryo mělo za krčkem více tekutiny než by mělo) a tak nás poslali na genetiku. Odběr choriových klků byl pro mne velmi bolestivý (prosila jsem anděly o pomoc a tekly mi slzy z fyzické bolesti) a pak čekání čtyři dny na výsledek bylo velmi náročné na psychiku. V den, kdy jsem si volala pro výsledek, jsem si vytáhla Tarotovou kartu Smrt. Je na ní taková kostra a já měla pocit, že má naděje uhasla. Další význam karty byl boření starých dogmat a myšlenkových struktur. To jsem ještě nevěděla, že ten druhý význam pochopím později. Diagnostikovali nám downův syndrom na 90%. Lékaři Vám nikdy neřeknou 100%, nechávají si zadní vrátka. Myslela jsem, že má bolest mi způsobí odchod z této fyzické dimenze. Dostala jsem jakýsi emoční záchvat, který trval asi hodinu. Vzpomněla jsem si, že když mi bylo asi 12, prohlížela jsem si knížku, kde byly obrázky dětí s downovým syndromem. Viděla jsem ty obrázky před sebou. Plakala jsem: "Já nechci mentálně postižené dítě". Rozhodnutí bylo jasné. Partner měl stejný názor. Pro ženu je v této chvíli nejtěžší ten ambivalentní pocit, kdy má vztah k miminku v bříšku a zároveň ho musí zabít, protože se tak rozhodla. V nemocnici jsem prošla mnoha vyšetřeními, podepsala mnoho papírů a čekala na zákrok. Jsem takový typ člověka, který se velmi vyhýbá lékům. V minulosti jsem léčila své neduhy homeopaticky a bylinkami. V nemocnici do mě museli ale dát mnoho chemických látek, aby byl plod vypuzen. Na konci 14. týdne nešla již interrupce v narkóze. Potrácela jsem 28 hodin v ohromných bolestech. Bohužel pomoc seshora nepřišla. Prosila jsem své průvodce, archanděly, Boha (Vesmír), nic se neměnilo. Můj dogmatický názor, že andělé nám vždy pomohou se zbortil, mé kritické názory na lékaře se hroutily. Byla jsem vděčna za každé dobré slovo lékaře, za pohlazení starého gynekologa a jeho slova: Že vše bude dobré. Přehodnocovala jsem dosavadní náhledy na určité věci. V noci se mi udělalo velmi špatně a šla jsem na záchod. Probudila jsem se ležící na studených dlaždičkách na WC a myslela jsem, že jsem zemřela. Mysl pátravě zkoumala onu realitu, než mi došlo, že je to naše klasické hmotné prostředí. Slabým hláskem jsem volala: "Pomoc". Sestry s rozšířenými srdečními čakrami přispěchali na pomoc. Uvědomila jsem si, že v nemocnici pracuje mnoho dobrotivých lidí. I když jsou součástí zdravotního systému, farmaceutických praktik, oni svítí a pomáhají na této planetě. Viděla jsem onu tarotovou kartu. Boření starých struktur.

Po návratu z nemocnice se mé tělo chvělo a psychika byla na dně. Snažila jsem se nevzdat, nepodlehnout utrpení. Pracuji jako terapeut a věděla jsem, že vytěsnění zážitku, potlačení emocí, není dobrá cesta. Informací ohledně potratu je na internetu hodně, ale nenašla jsem, co dělat po potratu. Proto jsem sepsala tuto svou zkušenost a následné rady:

Tyto řádky jsou věnované ženám, které hledají pomoc při procházením těžkého období či jejich blízkým. Ženám, které se rozhodly ukončit své těhotenství, ať už měly jakýkoliv důvod. Každý člověk je jedinečný. Přesto jsou chvíle, kdy zkušenost toho druhého může pomoci.


1) Co dělat, když se rozhodnete jít na potrat:
- Ověřte si, zda-li je to opravdu Vaše rozhodnutí, je-li tomu tak, stůjte si za ním, jde přeci o Vás
- Přijdou-li pocity viny, pozorujte své myšlenky, napište si na papírek, co se Vám honí hlavou
- Jděte se projít, vykreslete své pocity, udělejte cokoliv, co Vám pomůže dostat emoce ven
- Vezměte si předměty do nemocnice, které Vás nabíjí (u mě to byly minerály)

 

2) Co dělat, až přijdete z nemocnice:
Doporučuji všechny emoce vypouštět, nejvíce se spouští slzy, ale mohou přijít i pocity vzteku, beznaděje, marnosti apod. Hormony budou ještě nějakou dobu pracovat, takže můžete zjistit, že jste velmi labilní, přecitlivělá, neschopna nic zařídit apod.

- Zkuste svůj stav takto přijmout, nehodnotit se. Mluvit o svých pocitech, o tom, čím jste prošla, jaké to bylo, s lidmi, kteří to unesou a chtějí slyšet. Může se Vám stát, že někteří lidé takovéto věci nezvládnou, budou se vyhýbat komunikaci. V práci se Vám mohou někteří lidé stranit. Já osobně jsem cítila nutnou očistu psychiky i fyzického těla, takže jsem meditovala každý den, začala brát byliny na detoxikaci organismu, hodně pila tekutin, zajistila si dostatek spánku a navštívila kamarády terapeuty.

3) Co dále?
Domnívám se, že je lepší snížit riziko dalších obtížích a tak bych se přiklonila k lékařům, kteří tvrdí, že min. 6 měsíců je dobré počkat. V literatuře se uvádí 3-6, ale zároveň jsem našla informace, že do 3 měsíců je dosti velké riziko spontánního potratu. Neztrácet naději, věřit v dobré věci, nezůstat v tázání se Proč zrovna já? Přijmout svůj osud a jít dál.

Denisa Celesta Kralovičová
www.celesta.cz